Sdružení pro obnovu varhan v kostele Nejsv. Trojice v Dobříši

Historie varhan

Historie a současnost varhan v kostele Nejsv. Trojice v Dobříši

Při pozdvihnutí zraku na členitou kruchtu kostela Nejsv. Trojice upoutá pravidelného účastníka bohoslužeb či milého návštěvníka kostela nezvyklý pohled.  Na kůru stojí za sebou dvoje varhany! To kostelu nestačí jeden nástroj? Vždyť kostel i kruchta nejsou nikterak velké! A na který z nich se hraje? Nebo dokonce na oba současně?  
Takových podobných otázek napadne člověka mnoho. Pokusíme se je postupně zodpovědět.

Na kůru stojí za sebou dvě varhanní skříně, ale jen v jedné z nich – v té menší, která stojí v popředí – je postaven varhanní stroj, na který se dnes hraje. Tyto malé varhánky byly do dobříšského kostela přeneseny v 90. letech z kostela sv. Vavřince v Černovičkách jako provizorium do doby stavby nových varhan, neboť původní velké varhany resp. varhanní stroj byl pro katastrofální technický stav a napadení červotočem před cca 30 lety zlikvidován a na kruchtě zůstala pouze pěkná pseudobarokní varhanní skříň, která dnes vyplňuje prostor za obloukem kruchty a v podvěží.

Nástroj, který dnes můžeme slyšet, byl postaven v r.1868 pražským varhanářem Karlem Eisenhutem pro kostel v Černovičkách. Přestěhování na dobříšskou kruchtu bylo výhodné jak pro nástroj sám -  v Černovičkách se na něj již léta nehrálo a hrozilo mu poškození, tak pro dobříšskou farnost, která takto získala píšťalové varhany.

Stále musíme mít na paměti, že se jedná o provizorní nástroj. Kostel v Černovičkách je o více než polovinu menší než dobříšský kostel a malé varhánky s jedním manuálem se šesti rejstříky plně dostačovaly k doprovodu bohoslužeb tohoto venkovského kostelíka. Tyto varhánky jsou také omezeny technicky – mají pouze jeden manuál a rychlé střídání silnějšího a slabšího zvuku je pro varhaníka značně nesnadné. Postrádají také mj. hluboké basové píšťaly (tzv. pedál), a jak ví každý muzikant, teprve basa tvrdí muziku.

Dobříšský kostel Nejsv. Trojice je od letošního léta, kdy byly rekonstruovány varhany v Petrovicích u Sedlčan, již jediným městským farním kostelem, který nemá odpovídající varhany. Přitom v minulosti tomu tak nebylo, dokonce máme v Dobříši doloženy varhany již v 17. století a od poloviny 18. století  stály na kůru farního kostela  vždy varhany se dvěma manuály. Hudební provoz na zdejším kůru byl obdivuhodný a kostelní účty dokládají péči jak o varhany, tak o ostatní hudební nástroje.

Nejstarší zachovaný písemný doklad o varhanách v Dobříši – varhanáři placeno 12. června 1696 „od napravení varhanu“ 1 zlatý a 30 krejcarů (SOkA Příbram, DÚ Dobříš, Kniha zádušních účtů 1692-1767)

Obr. 1: Nejstarší zachovaný písemný doklad o varhanách v Dobříši – varhanáři placeno 12. června 1696 „od napravení varhanu“ 1 zlatý a 30 krejcarů (SOkA Příbram, DÚ Dobříš, Kniha zádušních účtů 1692-1767)

Po třicetileté válce, během které byl dobříšský kostel zdevastován Švédy, nastal čas postupné obnovy kostela a jeho vybavení. V té době byly postaveny varhany, které byly opraveny v r. 1696 (obr. 1). To je současně první doklad o existenci nástroje v Dobříši. Jednalo se o jednomanuálový nástroj pravděpodobně s pedálem, neboť inventáře ho odlišují od tzv. „positivu“, který pedál nemá.

V r. 1704 byl k jejich opravě angažován varhanář Ondřej Kokštejn z Příbrami, který krátce před tím postavil malý nástroj -  positiv – do Loretánské kaple, předchůdce dnešního farního kostela. Kokštejn pak udržoval varhany v kostele i positiv v kapli např. v r. 1707 (1zl.30kr.), 1711 (45kr.) či 1714, kdy byl positiv naladěn. Větší opravy prováděli mistři z Příbrami – O. Kokštejn, později i František Fassmann  (např. v r.1740,45,54), drobnější práce – zejména opravy opotřebovaných měchů prováděli místní truhláři a zámečníci. Kůže k opravě měchů dodával dobříšský jirchář.

Obr. 2

V r. 1797 byl dostavěn současný kostel Nejsv. Trojice, který se stal farním. Zda byly do nového kostela přeneseny varhany z kostela starého, či positiv z Lorety, která ustoupila novostavbě, nevíme – kostelní účty z té doby se nedochovaly a i ostatní (ne)dochovaná akta mlčí. Podle pozdějších popisů však soudíme, že byl krátce po postavení nového kostela pořízen nový nástroj o dvou manuálech. Kdo byl autorem, můžeme spekulovat – v úvahu přichází buď některý pražský varhanář (Dobříš kupovala od pražských výrobců hudební nástroje pro svou kruchtu), spíše však březnický varhanář Johann Koch, který nástroj v r. 1807 vyčistil a opravil za 80 zl. Další menší opravy se uskutečnily v r. 1809,10 (opraveny byly t.r. i lesní rohy a bubny), či r. 1815, kdy byly varhany laděny. Při opravách měchů byli činní místní řemeslníci – stolař Fischer, truhlář Ignác Reichelt či kožkař Katzmann.

Ve 40. letech opravoval několikrát varhany příbramský varhanář – původem berounský nožíř – Anton Sieger (např. v 1841,42,48). Tento varhanář nebyl vždy dobře hodnocen a proto větší opravy byly svěřovány zkušenějším mistrům. A tak renovaci varhan uskutečňuje v r.1855 pražský varhanář Karel Vocelka za 310zl. Další větší oprava byla nutná až za dalších 32 let, práci provedl mladý pražský varhanář Emanuel Štěpán Petr za 416 zl.

 Obr.2: Titulní strana rozpočtu z r. 1886 na opravu dobříšských varhan

To však již byla poslední větší oprava starých varhan, jejichž zvuk a technické vybavení neodpovídaly tehdejším představám. V prosinci r. 1895 předkládají tři návrhy na stavbu nových varhan pražští varhanáři Rejna a Černý (mechanické kuželkové varhany s jedním manuálem o 6 rejstřících za 1100zl. nebo o 7 rejstřících za 1380zl nebo dvoumanuálové o 14 rejstřících za 2950zl.). V soutěži však zvítězil třebechovický varhanář Josef Vanický, který nabídl tehdejší horkou novinku – varhany pneumatické, se dvěma manuály, celkem s 11 rejstříky  za cenu velmi příznivou - jen 1900zl.
Nový nástroj byl kolaudován v r. 1898 a ihned pojištěn pro případ živelné pohromy, staré varhany byly rozebrány a zlikvidovány.

Varhany se v průběhu let ukázaly více poruchové, než bylo při soutěži ujišťováno. Bylo to zejména v důsledku jejich velmi složité a tudíž k poruchám náchylné konstrukce v kombinaci se špatnou přístupností k opravám a údržbě. První větší opravu uskutečnil již v r. 1915 příbramský varhanář Čeněk Melzer, další opravu uskutečnil jeho syn Jindřich v r. 1951.  Následovaly opravy varhanářem Hubeným v 60. letech 20. století a generální oprava Milanem Habětínem v r.1976. Již tehdy byly varhany „od červotoče sežrány … a oprava nebude mít dlouhého trvání“.

Obr. 3

Za značně poruchový nástroj usedali varhaníci v polovině 80. let s obavami, zda jim nevypoví při bohoslužbě, svatbě či pohřbu poslušnost. Okolo r. 1990 nástroj přestal hrát definitivně a následně byl rozebrán a zlikvidován. Novější historii pak již známe z přechozích vět.

Obr. 3: Dokumentační list dobříšských varhan z r. 1917 pro účely válečné rekvizice barevných kovů (cínových píšťal)

Současný stav – již 20 let trvající provizorium, je nevyhovující a volá po řešení definitivním. Ideálním  řešením bez kompromisu, sice s velkou počáteční investicí, ale dlouhodobě malými náklady na údržbu a s dlouhodobou životností je stavba nového nástroje „na míru“ dobříšskému kostelu. Jistě – je to řešení finančně nákladné a nelze uskutečnit ze dne na den. Ale má velkou řadu výhod. Dnes jsme zatíženi mentalitou vlastnit „potřebné“ věci nejlépe ihned a za co nejnižší cenu, šetření není v módě. Kvalita jde dnes čím dál víc stranou, protože člověk si nové modernější věci pořizuje tak rychle, že nemá cenu dělat nic na dlouho. Kostel je naproti tomu symbolem hodnot, které jsou stále stejné a neměnné. Varhany se nestavěly na jednu, dvě nebo tři generace. Právě v kostelích obdivujeme krásu, která je často velmi stará a stále okouzlující, krása, která dokázala svou neměnnou hodnotu tím, že odolala proměnám času. Vytvořit takovou krásu bylo v každé době náročné, vyžaduje čas, námahu a finanční prostředky, výsledek ale stojí za to.

Štěpán Svoboda
organolog Arcidiecéze pražské